SEBEVĚDOMÍ RAGBYOVÉHO HRÁČE

Podle pořadí je druhým absolventem oboru Počítačová umění a design. Nového oboru, který se podle názvu neznalým lidem jeví jako poněkud nepraktický, není to ale naopak? Jan Neušl, o kterém dnes bude řeč, a stejně tak i Jirka Česák a Petr Chroustovský, tedy zatím jediní tři absolventi už všichni pracují v zaměstnáních, na která se u nás připravovali, a to přesto, že je to teprve pár týdnů, co složili absolventské zkoušky u nás na VOŠ.

Jak je to možné, na to jsem se zeptal právě Honzy, který navštívil stánek Kyberny na veletrhu Educa v Liberci. Tradičně nás sem jezdil reprezentovat, dnes zde byl jen z přátelství a nostalgie. 
„Takže v jaké pozici právě pracuješ, Honzo, a od kdy?“ zeptal jsem se s přímostí zapříčiněnou již předcházejícím krátkým rozhovorem. 
„Na začátku září jsem nastoupil do sklářské společnosti Precioza v Jablonci nad Nisou na pozici grafického designéra v marketingovém oddělení.“ řekl a sedal si přitom naproti mně do křesla.
„Jestli jsem to dobře pochopil, tak si tě vybrala jejich hlavní grafička jako svého asistenta, je to tak?“, tázal jsem se a paralelně slova zapisoval do otevřeného notebooku.
„Ano.  Bylo toho na ni příliš mnoho, tak hledali výpomoc.“
„Co konkrétně měla sama na starosti, nežli jsi nastoupil?“
„Fotografování šperků, retušování fotek a veškerou grafickou komunikaci firmy Precióza se světem.“ řekl a vzápětí to detailněji rozvedl: „Čili letáky, vizitky, postery, katalogy i webové bannery…, hrozně moc toho dělala, čili sháněli nového grafika, aby se vše lépe stíhalo.“ 
„A kolik jsi toho od ní převzal?
„Po tom zhruba měsíci a půl, co tam pracuji, dělám tak jednu třetinu. Ale ten podíl zvláště v poslední době rychle roste,“ podotkl: „Svěřuje mi toho čím dál víc, jakoby mi postupně více věřila a patrně si to časem rozdělíme půl na půl.“
„To je opravdu rozsáhlá agenda.“ konstatoval jsem.
„Ano,“ potvrdil, „ještě že na tisk a polepy máme firmy,“ chválil. „Tisk a především, co se týká velkých polepů, řešíme úkoly pouze co do grafického provedení, pak se obrátíme na specialisty a průběžně realizaci kontrolujeme až po finální výsledek. 
„Poslyš,“ zeptal jsem se trochu neomaleně: „Jak je možné, že jsi našel práci tak rychle? Co je na tobě tak zaujalo? Říkal jsi, že šlo o první pohovor.“
Honza se pobaveně zasmál, pozvedl obočí, naklonil se ke mně, a pravil: „Vím přesně. Já jsem se na tom pohovoru nebál odlehčit situaci. Dokonce jsem na plná ústa řekl některé podstatné věci o grafické profesi, například o komunikaci s klienty, kteří grafice nerozumí. Hlavně to, že svou práci umím obhájit. Dokážu vysvětlit, co udělat jde a co už ne, jak se co vyrábí a tak. Byl jsem prostě otevřený a s paní ředitelkou, ze které jde celkem hrůza, jsem si povídal normálně, beze strachu. Ovšem nechoval jsem se v žádném případě jako nezdvořák, jen jsem chtěl, aby pochopili, že si za svou prací stojím a že ji dovedu obhájit.“
Ta sebevědomá odpověď mě trochu ohromila, ale co se týká deklamovaných zkušeností, překvapený jsem nebyl. Je přirozené, že studenty směřujeme ke sbírání “ostrých” zkušeností vně školy a Honza tohle řešil jak v ročníkové, maturitní, tak nedávno absolventské práci.
Nejprve se zabýval jednotným vizuálním stylem klubu amerického fotbalu v Hradci Králové, kde mimo jiné dosahoval výborných sportovních výsledků jako hráč. Po tom, co klubu navrhl dres a reklamní kampaň, soustředil se více na střih videa a pro několik hudebních uskupení zpracoval videoklipy. Pamatuji si, jak tehdy láteřil na nepoužitelného kameramana. Během VOŠ vše zpracoval do teoretického pojednání o freelancingu.
Mezi tím, co jsem přemýšlel, Honza ještě hovořil. Právě dokončoval: „…když budeš mít šperk, na kterém je založena celá kampaň, musí být v obraze dominantní, zvláště na obálce.“
„Nemáš tuhle průbojnost právě ze sportu?“ přerušil jsem ho maje na mysli jeho kariéru v rugby. 
Honza se zamračil, pohladil se v přemýšlivém gestu prsty na bradě, a pak řekl: „Asi ano, na hřišti nemůžeš jen tak čekat, až do tebe někdo narazí – jinak Tě to semele. V práci je to samý.“
„Tak tuhle pecku necháme na konec článku, jsi pro?“
„Proč ne.“ souhlasil stručně.
„A jen tak na okraj,“ neodolal jsem ještě poslednímu dotazu: „Nepůjdeš brzy lidem na nervy s takovým pevným sebevědomím?“
„Víš co,“ usadil mě, „musíš to dávkovat!“ 
Zasmáli jsme se a rozloučili. Tak se snad v Liberci zase za rok setkáme.