Oboustranné nedorozumění

Scházíme se ve škole neradi? (myslím učitele a žáky) Protože tak vyzněla konfrontace s člověkem, jenž před pár lety Kybernu studoval, před rokem u nás učil a dnes nám to celé shrnul pěkně od plic.

Karel Marek to neměl nijak připravené, když jsem ho pozval do hodiny, ale to, co se pak odehrálo, překvapilo mě i studenty. Rozebral nás dokonale: „Pokud si nestanovíte opravdu nějaký cíl, tak je to v hajzlu.“ uvedl na adresu žáků školy. „Mě se to povedlo až ve třeťáku.“
Studuje nyní Environmentální design u mezinárodně respektovaného designéra Bořka Šípka, navrhuje konceptuální architekturu, nádherné sklo. Na tento semestr si prý zapsal jen dvě hodiny kromě Ateliéru, aby měl čistou hlavu, jak řekl. I tak je ale povinen cestovat na všechny významné výstavy designu u nás i ve světě, pořádat vlastní vernisáže a všechno si to musí hradit ze svého, vydělat na to svojí komerční tvorbou.
„Pro každýho na Kyberně je vždycky nejdůležitější pařit. Když učitel přišel a něco mi říkal, hodil jsem si na plochu dva kosočtverce, aby se neřeklo, a když odešel, spustil jsem si zase wowko.“ prohlásil Karel otevřeně. Požádal jsem své žáky o písemnou reakci a vyjádřili se takto:
„Kyberna je místem osobního rozvoje a úpadku, která je individuální na každého jedince. Umožňuje vám stát se jedním z nejlepších z oboru, nebo grafickým odpadem.“ napsal mi žák, který nechtěl být jmenován.
Mě jako učitele dostal, když se zeptal, proč jsem se s ním začal bavit jako rovný s rovným až tehdy, když se zainteresoval ve studiu u Bořka Šípka, ale hned si sám odpověděl: „Zkuste si to stát před unuděnými obličeji studentů a něco jim dvě hodiny vysvětlovat. Vy pak možná nadáváte, jaká to byla votravná hodina, ale ten učitel přijde domů a říká to samý. Je naštvanej, že ho nikdo neposlouchal.“ (Karel Marek u nás učil ArchiCad.)
Cituji další reakce studentů:
„Do třídy přichází pan učitel Trnka a oznamuje, že kluk (Karel Marek), co stojí vedle něj, je bývalý student Kyberny a poví nám pár slov o svém životě. Abychom načerpali inspiraci o tom, co dál. Nakonec se z toho vyvinula obsáhlá diskuse o vztahu žáka a učitele a také to, že pokud máme cíl, tak ať si za ním jdeme. V podstatě nám tímto ukázal, že všechno jde, když se chce. Hlavně třeba, že prý je na architektuře, designu a neumí kreslit…“
„Jistý mladý pán narušil naši výuku zprvu ne moc záživnou spíše stereotypně obsahovou přednáškou, která se zvrhla v přínosnou a zajímavou konverzaci.“
„Když vám někdo upřímně řekne, jak na tom jste, tak dostanete tu nejlepší možnou zpětnou vazbu, co dělat dál jinak a lépe. Kyberna je místem, kde se člověk může naučit úplně všechno jenom díky vědomosti toho, co chce. Bohužel si to ale většina lidí neuvědomuje a nesnaží se toho využít. O tom dnes mluvil Karel Marek.“ (Jakub Resl)
„Byla to nečekaná přednáška, ale líbilo se mi, že byl upřímný, dal nám pár rad, nad kterými bychom se měli my studenti zamyslet. Jeho názor na některé učitele byl vtipný. Zajímavé bylo, jak mluvil o budovách v Liberci.“
„…Jeho přednáška byla pro studenty inspirativní, snažící se motivovat. Zmiňuje jaké to bylo, když on sám seděl v lavicích Kyberny. A protože zná všechna studentská dogmata o učitelích, podotýká jakým člověkem je učitel Ing. Petera. Jeho hodiny se někomu zdájí otravné nebo náročné. To je daleko od skutečnosti. Je tu jedním z nejcennějších. Technologii zná jako své boty. Do žáků se jí pokouší nalít nejlepšími učitelskými způsoby. Karel se už na Kyberně zajímal o architekturu. Ing. Arch. Kapitola vyučijící dnes byl také jeho profesorem. I když má pan Kapitola zarytá mínění a bývá tvrdohlavý, bystrým studentům vyhoví. Konfrontuje, konzultuje jejich práce. Rozvíjí studentovo myšlení. Jenže samotní studenti jsou málo pracovití. Do školy často ani nechodí. Učitele ignorují. Potom ještě nadávájí. V nečem jsou ale všichni za jedno. Nejvíce oblíbené je tu paření.“
V době studií nosil Karel baseballovou čepici zaraženou hluboko do čela a nejevil opravdu o nic zájem. Kolegyně, se kterou jsem o tom mluvil, to komentovala lapidárně: 
„A ty jsi snad byl jinej? To je etapa, kterou prostě nemůžeš přeskočit. Chytrý děcko pořád jen čeká a čeká, až si tenhle klučíček ořeže tužtičku, až tamta holčička překoktá svůj kousek textu…“ mluvila samozřejmě o zkušenostech svých dětíkteré jsou právě na ZŠ.
Podle mě by ale škola měla být rozjezdovou dráhou do života. Měla by žákům poskytnout prostor pro kvalitní osobní rozvoj a nějakou zásadní výhodu. Některým z nich to trvá déle, než na to přijdou, ale proto jim o tom referuji i tímto způsobem.